The „Self“ is dead, aneb nový kult seberozvoje

Každou chvílí ve společnosti umírá nějaký fenomén. Umírá kultura, umírá způsob myšlení, umírá relikt, který se tu drží z minulých dob a všechno to je nahrazováno novou náladou, atmosférou a generací, která smýšlí úplně jinak. Pocit nekonečnosti, rozplývání hranic, rozebrání systému se šíří jako domino a padá z generace na generaci. Spousta lidí , na které spadla volba, má pak pocit, že dokáží žít svět tak, jak to jejich mámy, tátové, babičky a dědové žít neuměli. Nebo nemohli. Tak se z davu staví revolucionáři, filosofové, podnikatelé, cokoliv si vymyslíš a ukazují směrem, kterým se chtějí vydat. A i když ten směr je často jen nová cesta nebo jen ta stará akorát s novým pláštěm a často nevyřeší všechny problémy, přeto udává tempo nové doby. Změnu. A tahle změna zabíjí to staré, co zahnívá v kultuře po generaci nebo celý věk. A vždy je to změna pro spoustu lidí radikální a nepřijatelná do chvíle, než štafetu utváření světa převezme další na řadě.

Píše se rok 1884 a Nietzsche praví, „God is dead, Bůj je mrtvý“. Masy se začínají odklánět od křesťanství, které formuje jejich vnímání po staletí. Už nepotřebují církev. Víru v Boha vystřídala víra v pokrok. Evropu proměnila industriální revoluce, před třemi lety byla na trh uvedena první žárovka a Nikola Tesla s Edisonem udávají tempo budoucí elektrotechnické společnosti. Ale žádná taková radikální změna v myšlení se neobešla v minulosti bez následků. Nietzsche předpovídal katastrofy, které se v důsledku stanou v první polovině 20. století. Člověk postmoderní si nalézá náboženství v sebeurčení a nacionalismu, který otřásá Evropou. Amerikou se žene vlna konzumu vystavená na základech Freudiánské psychologie potřeb a libida vedená Freudovým synovcem. Propaganda na ideální svět střídá spořádaného, morálně zodpovědného tvora. Člověk 20. století díky tomu zjišťuje, co všechno se v něm skrývá a kým vším může být. … A není to vůbec příjemné zjištění.

Dnes žijeme, alespoň západní svět, v míru a nadbytku. V nadbytku nadbytků. Naši existenční bublinu vyplňuje majetek, demokracie, skoro nekonečné možnosti a taková divno divně nanicovatá prázdnota a úzkost z toho, že vlastně můžeme mít a žít všechno. Skáčeme z vlaku, který řídil dav minulého století na vlak, který řídíme sami. Najednou totiž můžeme mít každý vlastní vlak, který může jet kamkoliv, může vypadat jakkoliv a všechny dráhy jsou veřejně průjezdné. Stačí si říct, že tam doopravdy chci, že mám dostatečnou vůli a systém nadbytku se ohne tak, že mi to umožní. Tak se děje obrovský boom, jak by je Maslow nazval, sebeaktualizačních lidí. Seberozvoj, sebevědomí, seber se a dělej něco. Když na sobě budu makat, budu mít ferrari, velkou vilu a jednou pro vždy tím zabiju všechny nejistoty a pandořiny skříňky ve mně. Jaký má takové chování důsledek? Co by na to řekl Nietzsche?

Slovem MOJE by se dala ve zkratce popsat velká část charakteru dnešního člověka. MOJE auto, MŮJ dům, MOJE postavení, kvůli kterému jsem schopný dřít 40 let, ale vyplatí se to, protože vykřičím svou existenci do světa. „Kdy už z tebe někdo bude?“, opakují nám babičky. Člověk vyrostl. Je schopný dokázat i nemožné. Je schopný si vytvořit život snů, aniž by ho to stálo nějaké extra super úsilí. Ale kolik takových vysněných životů udrží jeden systém, aniž by se zhroutil? Můj dům, práce, vzdělání a JÁ. Bez toho bych se pravděpodobně utápěl v existenciálním nihilismu a bez peněz, co z toho tady má vlastně smysl? Čas je prázdné koryto řeky, které můžu vyplňovat každodenními požitky a čím víc jich bude, tím větší jízdu si v proudu cestou užiju. Ale ve světě se děje spousta dalších věcí, které nesouvisí s mým „seberozvojem“ a vysněným životem, a přesto v budoucnu budou ovlivňovat každou vteřinu, kterou prožiju. Jde o problémy, o kterých už dobře víme, jde o ekologii a o svět, který se z našich vysněných životů může posadit na zadek a začít odpočítávat, jak dlouho nám nadbytek vydrží, než se nedostatek objeví úplně někde jinde. A to ve věcech, které jsme doposud považovali za samozřejmost.

Druhá světová, Vietnam, studená válka, komunismus a v menším měřítku i exekuce, ekonomická krize, cenzura, to jsou všechno pojmy zabarvené nepopsatelným množstvím emocí. Také jsou to pilíře, na kterých je vystavěna úplně nová sebereflexe a způsob myšlení. Katarze, drama a progress. Jsou to konce zpětnovazebných smyček, kde jsme byli nuceni se začít zamýšlet nad příčinami, analyzovat člověka a udávat nový „lepší“ směr pro budoucnost, protože z chyb se má lidstvo poučit a pokud možno se jich co nejvíc znovu vyvarovat. Tak ostatně funguje celá evoluce – chybovost je fatální a adaptace se schopností měnit se je základ pro přežití v rychle se měnícím prostředí.

Takovou zpětnovazebnou smyčkou a akčním krokem v reakci na MOJE smýšlení a neudržitelnost raketově rostoucího počtu vysněných životů je i blockchain, sdílené informace, open-source, sdílená ekonomika, různé komunity, psychedelická hnutí, minimalisté, západní buddhisti a dalo by se toho najít jistě ještě spousta. MOJE a JÁ začíná nacházet sílu ve sdílení. Pozornost se rozšiřuje díky internetu a přístupu k informacím, kdy se můžeme dívat na celý svět a stačí k tomu jen zapnout mobil. Pro sebeurčení jedince už není důležitá jen ta sociální skupina, majetek a postavení, ale i svět a příroda kolem. Tak jako člověk 19. století zjistil, že mu římskokatolická církev už nedává tolik možností, tolik jistot a naplnění, zjišťujeme dnes, že hromadění, konzum a kult JÁství taky trochu zahnívá v procesu hledání naplnění a smyslu života. Tak možná v téhle kultuře zase umírá něco dalšího. Něco většího. Možná v budoucnu přijde někdo, kdo prohlásí, že JÁství je mrtvé: „The Self is dead“. Otázka je, co bude pak?


One Reply to “The „Self“ is dead, aneb nový kult seberozvoje”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podpořte nás

Instagram Feed

Something is wrong.
Instagram token error.
Load More