Umíte uzdravit svůj mozek? Je to snazší, než si myslíte!

Když jsem se ocitl v situaci, která mi byla nepříjemná a obecně bylo těžké s ní něco dělat, okolí mě vždy častovalo slovy jako „Smiř se s tím“. Ale co když taková situace trvá už od narození? „Mám prostě špatnou paměť“ nebo „Tenhle zlozvyk mám po otci“. Právě zvyk bezmoci něco měnit nás přiměje si myslet, že jedinec je jen otrok přírody a společnosti bez schopnosti cokoliv změnit. Včetně svého mozku.

Ale je to jinak!

Celá desetiletí panoval ve vědě názor, že mozek je neměnný. Naše smysly jsou zapojeny jako dráty do určitých oblastí a celý systém tak funguje jako stroj. A stroj se také nemění, když vypadne z výrobny do světa. Když si ve stroji jeden smyslový drát porouchá, nelze ho nahradit a celá oblast v mozku, která ho překládala do námi vnímaných vzorců, bude úplně neužitečná.

Této představě se říká Lokalizacionismus. Jeho základy položil Charles Brocca, který zkoumal lidi s vadou řeči. Jeho pacienti byli schopni jen opakovat jednoduché slabiky jako Tan Tan Tan. Brocca později zjistil, že lidi s touto poruchou spojovala jedna věc. Všichni měli odumřelou tkáň v levém frontálním laloku. Ve stejné oblasti. Vytvořil tak představu, že centrum řeči je umístěno právě v této oblasti. O několik let později podobným způsobem Carl Wernicke objevil centrum pro porozumění řeči a myšlenka lokalizacionismu začínala příbírat na váze. Lidé s jakoukoliv poruchou mozku neměli ani hypotetické šance na uzdravení, byli zkrátka nezměnitelní!

Avšak proti proudu lokalizacionismu šel Bach-y-Rita. Americký vědec, který zastával myšlenku, že mozek se dokáže měnit. Náš obraz okolního světa vzniká v mozku a nikoliv na vstupních branách našich smyslů. Přišel na to, že naše smysly mají nečekaně plastickou povahu a je-li jeden z nich poškozen, může ho někdy zastoupit jiný. Tato myšlenka ho přiměla k celé řadě experimentů a vynálezů, které propojují lidský mozek s počítačem a vytváří tak jeho „náhradní“ smysl. Naučil tak například slepé lidi vnímat jednoduché objekty kolem sebe nebo umožnil lidem s poruchou rovnovážného aparátu znovu chodit. To vše pomocí mikroelektrod a složitých počítačových programů připojených k dalším citlivým smyslovým orgánům například jazyku.

Mozek si tyto nové smysly osvojil několika oblastmi a podporoval jejich růst. Podobně se dnes lidé s amputovanou končetinou učí používat robotické protézy, které jim umožňují nahradit ztracenou část jejich těla. Při tom všem probíhají v mozku masivní procesy reorganizace a přizpůsobení se „novému smyslu“. Mozek se vyvíjí.

Dnes, nejen díky Bach-y-Ritovi, máme k dispozici jasné důkazy, že se mozek dokáže měnit. Každou vteřinou přijímáme stimuly z okolí a mozek se mění v každé odpovědi na ně. Geny nás z velké části definují. Naše fyzické vlastnosti a podobně. Samy ale také nejsou neměnnou informací. Geny nám poskytují předpoklady pro určitou činnost tak, jak je dědíme po svých rodičích. My je ale neustále měníme v rámci prostředí, kterému se vystavujeme. Takže teď už víme, že geny ani mozek nejsou jen neměnnou krutou daní osudu, která určuje, jaký budeme žít život.

 

Jak k takovým změnám dochází?

Procesu, kdy se mozek mění a reorganizuje se říká Neuroplasticita. Je to odpověď na neustálé změny, které z našeho okolí přichází, aby nás mozek co nejlépe přizpůsobil požadavkům, které jsou kladeny. Takový fenomén je dobře viditelný i kulturně. Zvyky a tradice, ve kterých jsme vychováváni nás mění. Naši rodiče na nás mají podstatnou část života nemalý vliv a výrazně ovlivňují, kdo z nás nakonec vyroste. Požadavky pro přežití jsou do nás vštěpovány od útlého věku.

V naší rozvinuté společnosti jsme vychováváni tak, abychom se vypořádali s informačním chaosem kolem nás. Učíme se dobře vystupovat před lidmi, obohacujeme slovní zásobu a umíme počítat od útlého věku. Abychom mohli čelit soutěživosti našeho světa, musí být na vysoké úrovni i naše gramotnost. A tomu se přizpůsobují naše mozky. Doslova v sobě živí kulturu, kterou si osvojujeme.

"Dnes máme k dispozici jasné důkazy, že se mozek dokáže měnit"

Na opačné straně světa, uprostřed oceánu obývá malé ostrůvky kmen Mokenů. Mokenové se stále živí jako sběrači a protože tráví většinu svého života na vodě, svou potravu ve vodě také shání. Aby přežili, musel se jejich mozek přizpůsobit adekvátním způsobem. Mokenové se často musí pro potravu potápět hluboko pod hladinu. A to bez dýchacích přístrojů a potápěčských brýlí. Avšak oni je ani nepotřebují: Pod vodou si vyvinuli dostatečně ostrý zrak, že vidí téměř tak dobře jako na souši. Zárověň se jejich tep dokáže natolik zpomalit, že pod vodou vydrží o mnoho déle, než my. Mozek se přizpůsobil prostředí a mapa neuronů, která překládá vizuální vjemy z našich očí, expandovala do okolí a zvětšila tak svůj povrch. Zrak má tak k dispozici větší kapacitu prostředí a je schopen si poradit i s podvodním prostředím, kde se láme světlo a my tak vidíme rozostřeně. Ale nic není tak dokonalé, jak se na první pohled zdá. Změna proběhla na úkor jiných oblastí. Například právě těch, které zodpovídají za naši schopnost počítat složité matematické příklady.

 

Všechny tyto změny mají původ ve velmi útlém věku jedince. Kdybyste dítě Mokenů vychovávali v západní společnosti, nepochybně by se naučilo všechno to, co my s přehledem ovládáme. Část naší existence, kdy dochází v mozku k masivním změnám, nazýváme kritické období. Všichni jsme si jím prošli. A co to má za následek?

Pštros s pštrosicí a pštrosáčaty … Všichni umíme náš mateřský jazyk docela kvalitně ovládat. A nemuseli jsme v našich 3 letech života hluboce dumat nad významy slov ani gramatikou. Dalším příkladem je, když po ulici, kterou právě přecházíme, jede auto. Nemusíme složitě počítat, za jakou dobu auto bude u nás a jestli je bezpečné právě ted přejít. Vyvinuli jsme si za nějakou dobu patřičný odhad, což je ale pořád v jádru nesmírně složitý proces. Vyvinul se nám ale nějakým zázrakem v mozku bez našeho vědomého přičinění. Nebo si pamatujete, jak se ve třech letech života učíte česky?

Kritické období je čas, kdy je schopnost mozku měnit se nejvyšší. Vědomě neustále přijímáme obrovské množství informací. Kdybychom každé z nich věnovali maximální pozornost, způsobilo by to obrovský chaos. Vytvoříme si proto filtr. Ten nechává všechny stimuly volně přicházet našimi smysly, a pak věnuje pozornost těm, co vyhodnotí jako nejdůležitější. Tento filtr je rozbitý například u lidí se schizofrenií nebo autismem.

Toto období ve velké míře ovlivňuje naše vlastnosti. Děti narozené v Asii si vyvíjejí téměř absolutní sluch. Jejich řeč je totiž natolik posluchově náročná, že musí dokázat rozlišit jemné detaily v intonaci a tomu se přizpůsobí mozkové mapy. Naproti tomu nedokáží poznat rozdíl mezi americkým r a l.

Lokalizacionisté uznávali existenci neuroplasticity v dětském mozku. Ale důraz kladli na to, že v dospělosti mozek schopnost se měnit ztrácí. Je to pravda?

Nejen v kritickém období náš mozek prochází masivní změnou. V pubertě nám zmizí jen tak nějakých 45% synapsí. To je skoro polovina mozku budíž? Jde o to, že mozek redukuje počet informací na menší počet neuronů a zbylé synapse, které jsou nepoužívané nebo málo živené, zkrátka zmizí. V té chvíli se ocitáme na poli zvyků a stereotypů. „Dospělí přemýšlí jinak než děti“. V dospělosti začínáme víc lpět na vytvořených stále se opakujících činnostech. I stav naší mysli se ustálí a vytyčí si nějaké cíle a požadavky. Změna se stane náročnou, protože je nepohodlná oproti komfortnímu opakování myšlenek, věcí a tak dále. Neustálým opakováním činností, vzorců chování i emočních reakcí živíme v mozku ty struktury, kde jsou tyto vzorce kodovány. Jejich zakořenění se stane masivnější a potenciální změna náročnější. Lidé, kteří mají vyvinutý silný vztah s Bohem, k němu často promlouvají ve své hlavě. Entita boha se pak stane součástí jejich mozkových struktur. Jakoby byl v jejich hlavě, kde mohou hovořit s jeho hlasem. Aby hlas Boha zmizel, museli by ho začít aktivně ignorovat. Tím by oslabovali mozkovou mapu, kodující Boha postupně tak, že by úplně vymizel. Tohle byl jen příklad. Ale rád bych tím rád načrtl mechanismus.

Závěrem

Mindset. Stav naší myslí, kterou každodenně krmíme. Ať už vědomě či nevědomě. Odráží se na tom, jak nás vnímá okolí a jak my jej. Jak jsme schopni reagovat na emočně náročné situace a jak přistupujeme k životu. Každý mozek je jiný. Každý má různé deficity a nedokonalosti. Každý jiné. Někdo je má větší někdo menší. Neuroplasticita nám skýtá neuvěřitelné možnosti. Zároveň tak dává naději každému, kdo se nachází v extrémním rozpoložení, dostat se svým snažením na optimální „baseline“ lidské mysli.

Jako společnost jsme se dopracovali obrovského pokroku ve všech odvětvích. Ale jak se vyvíjí technologie kolem nás, tak si v sobě budujeme extrémní rozpoložení, které v historii lidstva neznáme. Mánie, deprese, ADHD a další vychýlení z optimální hladiny našich smyslů. Ve skutečnosti se z každé těchto věcí dá těžit, jen ji musíme mít pod kontrolou. Vědomě. Pouhá myšlenka má za následek mírnou reorganizaci mozku. Tudíž to, jak přemýšlíme, jaký Mindset sobě tvoříme, může pomoci bojovat s našimi nedostatky, diagnózami a nálepkami.

Vadí vám na vaší osobnosti něco? Změňte to. Vadím vám něco obecně? Změňte to také. A soustřeďte se na to. Mniši v horách se soutředí na kultivování svého já. Na porozumění sobě a světu. Uvědomují si své nedostatky a chyby. Učí se pozitivně přemýšlet. I o smrti. Ovládají svou mysl. Vy můžete také. Není toho příkladem jen Bach-y-Rita a lidé, kterým neuroplastickou terapií pomohl. Každý jste schopen si pomoci sám. Pracujte na svých problémech a nedostatcích. Stačí jen chtít a hlavně – uvědomte si, že je to možné!


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podpořte nás

Instagram Feed

Something is wrong.
Instagram token error.
Load More