Proč se pořád ptáme proč?

Když se koukneme na děti, můžeme si všimnout, že se často ptají. Jedna z otázek, kterou opakují, je „A proč?“ na věci, které by nás ani nenapadlo. Jsme totiž lidé, fungujeme v podstatě jako smysl utvářející stroje. „Proč?“ je pro nás fundamentální otázka naší existence. Uvědomovat si to nemusíme, ale je to pro nás důležitější, než bychom si mohli myslet. 

Potřebujeme mít ve světě určitý systém, řád a pravidla. Umožňují našemu mozku fungovat tak, aby měl kapacitu dělat také něco jiného než být nejistý z každého kroku, a to doslova i obrazně. Díky tomuhle přednastavení vznikly všemožné interpretace přírodních fenoménů, kterým jsme nerozuměli. Vznikly tak mýty, báje a pověsti. Později samozřejmě i náboženství. Je to další úroveň uvolnění kapacity mozku. V podstatě jsme si vyndali smysl, který byl pouze v naší hlavě a dali ho do okolního světa a sdíleli ho s ostatními. Smysl tady jaksi byl všude mezi námi. Plavali jsme jím v každodenním životě, byl všudypřítomný. Navíc jsme měli co dělat abychom přežili, sehnali si jídlo a měli dost i pro svou rodinu. Všechny tyhle faktory zaručovaly, že nám smysl chybět nebude.

Proč se dnes ptát „Proč?“?

Co se ale děje dnes? Co se děje v naší moderní společnosti? No, jídla máme dostatek, žádné šelmy nás neohrožují a tím pádem se vlastně o nic moc starat nemusíme. Všechno, o co se musíme starat, jsou námi vytvořené struktury a povinnosti. Náboženství nám historicky přináší spíše utrpení, a tak se k němu už taky moc nemáme, není se čemu divit. 

Co to ale pro nás, pro naše „proč“ a smysl znamená? Začíná se vytrácet. Začíná to být problém, který se nám mnohdy nevědomky promítá do našich životů. Je to zakořeněné hluboko v nás a smysl si často hledáme ve věcech jako je materiální úspěch, který však nevede k dlouhodobému uspokojení. Postrádá totiž hlubší smysl, pro který jsme postaveni. 

Mám pocit, že i díky tomu máme takový problém se zastavit, být v tichosti a sami se sebou. Potřebujeme neustále něco dělat, někam směřovat. Lidé občas hovoří i o tom, že by se jinak zbláznili. Nemusí to být nutně špatné a samozřejmě nutně ti lidé také nemusí postrádat smysl, třeba je to právě ten, který je pohání pořád dál. Ale schopnost zastavit se a být sám se sebou mi přijde naprosto fundamentální a každý by měl mít možnost se v této chvíli cítit dobře sám se sebou.

Všechno je to forma vyplňování smyslu, proč to tedy dělat jinak? Nefunguje tohle skvěle? Bohužel, jak můžeme vidět ze statistik a kolem nás, možná i v nás, tak ne. Nejsme příliš spokojení, i když žijeme v tom nejlepším období naší planety. Máme se opravdu skvěle a téměř všechno se ještě zlepšuje (viz. Faktomluva a statistiky WHO). Co tedy udělat jinak, abychom si to tady víc užili a vlastně se dokázali pouze z bytí cítit dobře tady na téhle vesmírné raketě ve tvaru geoidu?

Pohádka o Sysifovi a dopaminu

Může nám pomoci Albert Camus a jeho Mýtus o Sysifovi. Ten spočívá v tom, že Sysifos před sebou neustále tlačí balvan do kopce, ale nikdy nemůže dosáhnout vrcholu. Balvan vždy spadne zpět na úpatí. Camus zde poukazuje na absurditu lidské existence, která je v mnoha ohledech stejná. Sysifos má úděl tlačit kámen, stejně jako lidé mají úděl existovat ve světě. 

Co nám ukazuje? Nebo spíš, co jsem si z něj vzal já a jak si ho interpretuji? Není to o tom, bažit neustále po nějakém cíli, ale naopak užít si tu cestu, ta cesta je cíl! Pomohl mi také si uvědomit, že si svoje proč, svůj smysl musím vytvořit sám. Dostáváme se tedy k jádru věci a také k tomu, jak funguje náš mozek.

Náš mozek není úplně dobrý v tom, užívat si věci dlouho. Všechno ho rychle omrzí, a to kvůli dopaminu. Ten se vyplaví v konkrétním kontextu našeho života. Řeněme upozornění ze soc. sítě, nebo nové auto. Tento kontext má svoji reprezentaci v našem mozku, zapne se daný neuronální okruh, vyplaví se dopamin a dostane se nám odměny, kterou cítíme (nový auto nebo like je přece super!). Tímto vyplavením se ale změní daný okruh a ve stejném kontextu už není možnost aby se dostavilo stejné odměny, stejného množství dopaminu. Zákonitě mi tedy auto přestane dávat stejnou radost a ani ten like, mě už nedokáže uspokojit jako dřív. Je to skvělý mechanismus, který nás udržuje právě neustále zapřažené, někam se ženoucí. 

Jak nahradit dopamin smyslem života?

Když si vystavíme každý moment nejen na dopaminové bázi, ale také na našem PROČ, přestaneme být na dopaminu tolik závislí. Přesně takovou funkci může zastávat „smysl života“, který si najdeme či vytvoříme. Když si dokážeme náš smysl vytvořit z našeho každodenního prožívání, náš cíl bude právě ta cesta, bude vše mnohem příjemnější. Dokážeme se tak alespoň částečně zbavit naší závislosti na dopaminových odměnách, dokážeme se zastavit a reflektovat nad každým okamžikem a najít v něm alespoň část našeho cíle.

Proto mi přijde důležité zeptat se sám sebe a strávit pár minut přemýšlení nad svým PROČ, protože to může vést k dlouhodobým pozitivním změnám naší zkušenosti s tímto světem.

„PROČ“ je jedna ze 3 částí workshopu, který jsme vytvořili s Ondřejem Koudelou (koud.cz) zakladatelem PrPom, firmy, která v sobě lidem pomáhá najít hrdiny.

Chcete se o workshopu dozvědět víc? Klikněte zde: https://www.tvujmozek.cz/produkt/najdi-se-a-zamir-mozek-na-cil/


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *