Vítej u další dávky mozkovin!
Dnes jsem se trochu rozvášnil, tématem je nakažlivý cynismus, prdy a trochu motivačního zamyšlení.
Dnešní doba by se dala vystihnout jedním pojmem – informační obezita. Její dopady vidíme na téměř všechny primární oblasti života. Jsme přehlcení volbami na randícím trhu, kde máme nespočet aplikací na seznamování, jsme přehlcení obsahem, kterému můžeme věnovat pozornost, jsme přehlcení úspěšnými lidmi, kteří jsou stejně staří nebo mladší než my, přhlcení informacemi a dostupnými inspiracemi na život nebo business nápady, kde každý se jeví jako jackpot v éře umělé inteligence. Současný svět nabízí pestrobarevnou paletu možností, ale my paradoxně zažíváme vysoké míry rozhodovací paralýzy a to vytváří podhoubí pro ducha rezignace.
Rezignace se dotýká každého z nás. Je to jako bychom se pohybovali světem, který nás zásobuje zábavou, vzděláním, cíly a check listy, ale nic z toho nepřistává na úrodnou půdu. Jakoby půda našeho vnitřního světa, ze které vzkvétá smysl, byla vyprahlá a zbavená živin, tak se tam nic z toho pestrobarevného světa neurodí. Balaji Srinivasan to shrnuje slovy: “Jsme přehlcení informovaností a podvyživení smyslem”. Kultura rezignace způsobuje, že čím dál více lidí tráví svůj čas raději single, než že by se aktivně snažila riskovat svou kůži na trhu randění. Spousta lidí utrácí svou energii v práci, která je nebaví v přesvědčení, že nepřežijí, když opustí domnělé jistoty.
Rezignace se protloukla do všedního života, do společnosti, do ducha doby, kterého tvoří obézní identity, které se přejídají dalším obsahem sociálních sítí bez sebemenšího dopadu na jejich život.
A proč je rezignace tak nakažlivá? Nejen, že vyplývá z rozhodovací paralýzy a naučené bezmocnosti (kterou si nejčastěji vytvořím, když vnímám, že mé akce ve světě nemají žádné reálné dopady), ale protože kráčí ruku v ruce s cynismem, který chrání svého nositele před selháním. Cynik pohlíží s despektem na upřímnou snahu o pokrok, na optimistické smýšlení a naději. Obhajuje si to slovy “snaha ve světě, kde činy nemají konsekvence, je házení hrachu o zeď“. Ochranná pojistka cynismu přitom funguje v duchu “Když se o nic nebudu snažit, nic nemůžu pokazit”.
Nick Cave ho popsal trefnými slovy: “Cynismus není neutrální postoj – a přestože od nás skoro nic nevyžaduje, je vysoce nakažlivý a neuvěřitelně destruktivní.” Cynismus se pod rouškou “pragmatické” strategie šíří společností jako prd v uzavřené místnosti. Všichni ho cítí, ale nikdo nic neřekne.
Cynismus vychází z úsudku: “Nemůžu prohrát, když nebudu hrát”
„Cynismus se pod rouškou “pragmatické” strategie šíří společností jako prd v uzavřené místnosti. Všichni ho cítí, ale nikdo nic neřekne.“
A my to musíme obrátit.
Protože základní klišé života, na který je zpětně radost vzpomínat, zní : “Nemůžeš vyhrát, pokud nezačneš hrát”. A to je pro naše cynismem nakažené mysli jako zemětřesení během kocoviny po tom, co jste včera míchali dohromady zelenou, víno a vodku. Sakra to bolí.
Začít pomalu střídat pocit informovanosti a přehlcení za pocit smysluplnosti, to chce nutnou dávku vůle a objevitelského chování. Jít ven oslovovat lidi na ulici, namísto randících aplikací, jít s kůží na trh a stát se tvůrcem (ať už umění, businessu nebo obsahu) a riskovat u toho zesměšnění, že mě ostatní budou nazývat naivním. Riskovat odmítnutí (resp. můžeme začít ostatním dávat šanci nás odmítnout). Vše zmíněné však naráží na něco hluboko v nás, co cení zuby pokaždé, když to podráždíme klackem možné společenské kritiky.
Je to strach a bolest.
Obojí, strach i bolest, jsou objektivně negativní věci, kterým se vyhýbáme. A jako bonus žijeme ve světě, kde jich můžeme zažívat nejméně, co historie lidského pokolení pamatuje. Avšak, pokud se aktivně rozhodnu, že začnu hru hrát, že vyjdu s kůží na trh a udělám tu něco se svým časem a energií, strach, bolest, odmítnutí a nějaká forma utrpení se vždy dostaví. A já rázem zažívám všechno to, čemu se mé bývalé cynické já tak vehementně vyhýbalo. Všechno to, co není přítomné v komfortním světě informovanosti, randících aplikací a pracovních pozic, které přesvědčují samy sebe o své důležitosti a jistotě.
Není většího smyslu, než v utrpení, které má význam. Odmítnutí bolí, překonávání překážek bolí, náročné konverzace bolí, být na to sám a hledat naději bolí. Naděje je těžce vydřená. A spolu s ní i kompetence. Společně jsou to ty nejlepší zbraně proti epidemii cynismu. Je to však o tom se každý den znovu rozhodovat, že já tu hru hrát chci. Že jsem ochotný se mýlit, dělat chyby a učit se z nich. Že existuje pomyslný bod někde v budoucnosti, kde mé budoucí já se dívá zpět s hrdostí v očích na svou mladší verzi, ne se zármutkem a lítostí.
Každý den je střelou na branku.
A možná je čas přestat se chovat jako všichni ostatní a začít vnímat to, co doopravdy cítíme jako správné.
Moje oblíbené pořekadlo je, že následovat status quo je jako kreslit na bílé plátno bílou barvou, nic nezkazíte, ale také nic nového nevytvoříte. Jak však objevit něco nového, je začít. Co jiného je kuráž, než dělání rozhodnutí i napříč strachu, který u toho cítíme? Neignorujme cynické prdy, které se šíří společností, ale pojďme to tu společně hezky vyvětrat. A nedá se to udělat jinak, než že každý jeden z nás se začne ven dívat s nadějí a důvěrou. Každý jeden z nás začne dělat to, co může, tam kde je, s tím co má.
A vybírat si hrát znovu… a znovu… a znovu… každý den.
Nejsme v tom sami. Jsme v tom spolu.
Kryštof
Na Brain We Are se právě děje:
Přecházíme na letní režim, a proto bude podcast nyní vycházet každé 2 týdny. Avšak svůj hlad po poznání si můžeš vynahradit u našeho VIP Red Pillu, který taktéž vychází každé dva týdny. Jen za jedno kafe měsíčně – jdeš do toho s námi? Odebírej VIP krátký formát RED PILL – 10 minut
na našem Spotify jen za 70,- / měsíc. Už je venku téměř 30 dílů a odemkneš tím všechny!
To nejlepší, co na podcastu neuslyšíš. Krátce a přehledně. Sledujte náš Youtube
Napište nám na Instagramu
Poslouchejte Brain We AreDěkujeme, že jste. Vážíme si toho a těšíme se příští týden
Máte nějakou mozkovinu, která by nám neměla utéct? Pošlete nám, co zaujalo Vás!
