Co je to komunikace?
Při komunikaci se vždy snažíme něco předat. Vytváříme abstrakce ve formě slov z té neuvěřitelně komplexní zkušenosti, kterou máme. Skládáme je za sebe a konfrontujeme z okolním světem. Funguje to jako reality check, kotva v chaosu. Okolnímu světu, na základě této abstrakce, vzniká zase neuvěřitelně komplexní subjektivní zkušenost. Komplexní zkušenosti si můžete představit jako neurální aktivitu, ta se překládá do slov, slova někdo vnímá a zase je překládá do mozkové aktivity, která se stává prožitkem, naší komplexní subjektivní zkušeností.
Zkratky
Často se ale děje, že to vede ke zkratkovitému jednání, k nedorozumění a přílišnému lpění na těchto abstrakcích. Dochází k nepochopení na úrovni základních principů komunikace. Neuvědomujeme si, že tato slova jsou pouze jeden z nástrojů, jak si předáváme naši subjektivní zkušenost a nedíváme se právě „za slova“, tam kde leží jejich vznik, tam kde je jejich pravý význam. Samozřejmě to tak není vždy, můžeme si rozumět a mít velice podobnou zkušenost a nemusí to být žádný problém, proto tady ta slova také máme. Vždy ale zákonitě musí vznikat jakési zkreslení reality právě samotným předáváním informace, tomu budeme říkat šum. Tomu co chceme předat, esenci v dané komunikující informaci, která leží „za“ slovy budeme říkat signál. Tato dynamika vzniká zcela přirozeně právě proto, že je to vše neuvěřitelně komplexní a provázané s naší subjektivní zkušeností.
Jak a proč se tedy snažit o to, porozumět, pokusit se vidět „za“ slova a tedy pochopit? Vnímat co nejvyšší poměr signálu, vůči šumu, který tam vždy nějaký bude?
Tím, že si uvědomím tuto dynamiku v daném komunikačním prostředí, k ní pak mohu přistupovat trochu jinak, řekl bych efektivněji. Následně půjde zcela přirozeně o smysluplnější konverzaci, protože se bude řešit daná věc až k jejímu jádru, půjde nám o signál a budeme se snažit zbavit šumu. Půjde zde o pochopení a porozumění. Musím ale být otevření tomu, že v každém sdělení každého člověka je vždy nějaký signál, někdy je ho méně a někdy více, ale vždy se můžu snažit zjistit, co je vlastně tou esencí a motivací člověka říkat konkrétní věci, které třeba nechápu, nebo které se mi zdají pouze jako šum.
Kuráž ke zranitelnosti
Musí přijít kuráž, kuráž na to být v konverzaci zranitelný, protože pokud budeme zranitelní, dáváme najevo aby ten s kým komunikujeme omezil šum, který vysílá a šli jsme k jádru věci, k signálu. Důvodů a motivací k automatickému přidávání šumu je mnoho. Jedním z nich je právě to, že sociálně signalizujeme, že rozumíme a víme co říkáme. Nikdy ale nebude věc „hotová“ a mi musíme komunikovat informace s tím, že ještě nejsou dokončené, že se ještě dodělávají. Tím jsme zranitelní a vyzýváme druhou stranu k tomu, aby byla zranitelná také.
Signál vs. šum (Podcast zde)
Tohle je samozřejmě dost často problém, proto vidíme tolik šumu a málo signálu. Jde o to, že druhá strana může využít a zneužít naši zranitelnost. My, když neznáme tuto dynamiku, se dokonce sami můžeme cítit špatně. Můžeme mít pocit, že to něco vypovídá o nás. Jde zde ale i evoluční motivace, protože v očích ostatních ta druhá strana (která zneužívá moji otevřenost) stoupá, protože působí silně a my klesáme, protože působíme zranitelně (Elephant in the brain). Tohle se děje neustále na všech úrovních společnosti a nejlépe je to samozřejmě vidět ve veřejném prostoru a v politice. Dochází tedy k mluvení, komunikování šumu, ale nedostatku signálu, jádru věci, kterou opravdu potřebujeme řešit. Držíme si identitu a nějaký názor, neřešíme věc jako takovou z odosobněného pohledu, kde obou stranám jde o posun v dané problematice, či tématu. Přetahujeme se o provaz, místo toho abychom za něj táhli spolu.
Nyní víme, že existují popudy proto, abychom působili silně, nedávali zbytečně moc signálu ven a hlavně nebyli zranitelní, působili tak, že co říkáme tak doopravdy je. Jak tedy komunikovat zranitelně? Jak si udržet i sociální postavení při setkání s někým, který nebude mít stejný zájem a danou dynamiku naruší?
Jak na to?
Znát tyto principy a popsat to, co se děje, být ještě zranitelnější a komunikovat o co nám vlastně jde je velice efektivní. Doptávat se na dané věci, utvrzovat se jak to druhá strana myslela a co vlastně komunikuje, co je tím signálem. Člověka to dostane z opozice do spolu-pozice. Může to chvíli trvat, protože na to lidé nejsou zvyklí, ale po chvíli se to dost často zlomí a oni pochopí, že mohou být zranitelní a že to je pro oba win-win situace. Tento stav tedy neznamená, že spolu ve všem souhlasíme, ale naopak, jsme kritičtí vůči sobě samotným i druhé straně a jde nám o společné jádro, které řešíme. Snažíme se ho dostat na další úroveň v našem společném porozumění. To nutně vyžaduje nesouhlas, doptávání se, odstraňování šumu a zjišťování signálu.
Pojďme tedy spolu komunikovat zranitelnou formou, protože všichni víme, že nikdy nemáme celou pravdu s vždy se můžeme naučit něco z jiné perspektivy, z jiného signálu.
Máme pro tebe náš nový online kurz průvodce mozkem a myslí nyní se slevou 50%!
