Vyhledat

Střípky k zamyšlení #1 : Kolik realit je ve tvém mozku ?

1. Kolik realit je v mozku?


Povaha reality je vetkaná do vláken neuronů, které vyplňují tu věc mezi ušima. Mozek je mapou reality, mého těla a každá souřadnice v něm má přesně definovanou vlastnost. Stačí se projít po jeho povrchu a ocitnu se na prstech ruky, na uchu, na srdečním tepu, na tramvajové zastávce, ve vůni. Ale i na obličejích ostatních lidí, aut, nástrojů, míst, kde jsem už byl nebo jsem viděl. A můžu jít ještě dál. Jen procházkou po mozku se můžu ocitnout ve Vesmíru, v jádru hvězdy, ve velkém třesku nebo třeba v zemi Pána Prstenů či v Nekonečném příběhu. Mozek prožívá miliony realit a vytváří svůj vlastní svět, po kterém se můžeme procházet. Stačí zavřít oči. Kolik realit je ve tvém mozku?

Ta představivost! Neustále mě fascinuje, jaký možnosti mi dává moje hlava. Jedna přes druhou se mi tam furt honí proudy myšlenek jako filmová páska, která se vyměňuje každý ráno. Sem tam ji mám možnost popohnat kupředu nebo zpomalit, ale zatím snad nikdy se mi nepodařilo to úplně zastavit. No a znáš to, když se to moc rozjede. To pak ve dvě ráno začínáš už třetí hodinku zírání do stropu, a místo láskyplné temnoty s hlavou pohozenou o zeď ve spánkové paralýze, přemýšlíš o tom, jak přemýšlíš. Jsi tak nějak fascinovaně frustrovanej ze schopnosti svýho mentálního divadla představit si něco, co jsi v životě neviděl. Třeba takovou neutronovou hvězdu, rychlost světla, mimozemský panáky nebo něco uplně jinýho. Je to tak fascinující, že z toho budeš mít ráno kruhy pod očima a pro svět kolem budeš uplně nepoužitelnej. A stejně se z toho neponaučíš. Protože další večer budeš hrát další divadlo a třeba s úplně jinejma loutkama, jinejma šílenejma scénářema, který budeš splétat do jinýho roztodivnýho příběhu usínání. Je tu zkrátka moc věcí, který dokážou odpálit hlavu do vyšších otáček fascinovanýho přemítání. A moc otázek, na který neznáš odpovědi. Ještě že máš po kapsách tu krásnou všudypřítomnou logiku a bláznivý snění…

A tak když si občas v centru Prahy mezi panelákama přijdu jak v králíkárně s postelí obehnanej čtyřma stěnama, vždycky si vzpomenu, že stačí jen zavřít oči. Pak totiž vstoupím na jeviště mentálního divadla, kde můžu nechat skvělý věci, ať se mi dějou. Představivost je mi tu takovou zpáteční letenkou do světa roztodivnejch krajin..

A mysli se meze nekladou..

2. Dům, o kterém nikdo neví

Bydlím na Vinohradech obklopen domy, parky, nočním životem a všelijakou pestrobarevností města. Tahle čtvrť je jako mech protkána bohatostí architektury, kde každý dům je unikát a každý strom sedí na ulici trochu jinak. Z jednoho balkónu se naklání květináče Pelargonií a na druhém se vyjímá z nějakého důvodu socha Lenina. Také všechny popelnice s bezdomovci, odpadky a počmáranými omítkami tvoří dokonalý protipól všem blyštivým zázemím pro vybranou společnost. Přízemí města z první osoby. Je docela těžké k tomu všemu nebýt ignorant a uvědomovat s plnost celého labyrintu. Pozornost je tikavá a v každý moment vybírá jen to, co si pro své sobecké účely zamane. Je tak snadné zapadnout pohledem mezi kachličky v chodníku, dávat pozor, abychom nešlápli mimo bílá políčka na přechodu, uvíznout v myšlenkách na právě ujíždějící metro. A to vše díky jednomu malému diskriminantovi v hlavě, pozor-nosti. Kolik realit existuje na cestě do práce? Kolik životů se žije pod jedním bytovým oknem? Kdybych naskočil do miniletadýlka a začal stoupat vzhůru, onen bohatý život – bezdomovec s poslední dvackou, astrofyzik na cestě do práce, holka v bleděmodrejch šatech v záři poblázněný lednový oblohy, všichni mi splynou v jednu pomyslnou vlnku na mapě reality. Když budu stoupat výš, ztratím z dohledu i parky a domy, přeplněné silnice, a nakonec z celého města nezbude nic než tečka pode mnou, která se celá otiskne v titěrným záblesku na zelenošedý zorničce oka. Proč se svět děje z první osoby? Abych mohl vidět, musím ignorovat? Ten ignorant, čas od času se mi poštěstí si ho uvědomit. Zůstanu pak stát na ulici a zírám. Třeba na dům, kterého jsem si úspěšně čtyři roky vůbec nevšiml. A někdy se i někdo přidá, tak tam stojíme.. A zíráme.. Na dům.. O kterém nikdo neví, že tam stojí.

3. Úrovně mysli

Buňka-tkáň-orgán-člověk-společnost-město-svět-Buňka. Naše pozornost může cestovat úrovněmi, a přesto si nikdy nevšimne všech jednotlivin obsažených v části, kde se zrovna nachází. Je jako rybka v akvárku, která když vyskočí, možná jí dojde, že je zase v dalším, ještě větším akvárku. Svět by se tak mohl zdát jen jako komplexní systém akvárek ve zverimexu, kde skáčeme z jednoho do druhého, avšak s naší titěrnou pozorností rybky nejsme schopni zaostřit na celý ten systém ve své složitosti najednou. Gregory Bateson takový systém, který dnes zahrnuje už i inteligentního člověka včetně všech jeho vynálezů a revolucí, nazývá samotnou myslí. Je to systém, kde každá část se podílí na celku. Kde každá mysl, každý nástroj a čin, každé “Já” přidává kus sebe do celkové nálady a chodu dějin. Spolu dohromady tak tvoříme jedno velké, modré, místy zašpiněné akvárko, které nemá ještě vyřešenou samo-čističku. A tak všechny zmatky a rozpory, co do něj vpouštíme se podepisují i na nás samotných. Bohové nejsou šílení. To my jsme.
 

“A protože součástí větší mysli je i naše osobní šílenství, může i tato mysl snadno zešílet. Se současnou technologií na to máme. Máme na to, abychom ve větším systému, jehož jsme součástí, vyvolali šílenství.”

Gregory Bateson, Ekologie Mysli

Další čtení pro inspiraci a zdroje:

  1. Gregory Bateson – Ekologie Mysli
Náš nový online kurz MENTÁLNÍ MODELY pro lepší rozhodování a produktivitu je venku s dočasnou 50% slevou! Sleva trvá do konce měsíce.
Vydej se s námi na cestu mozkem a myslí, náš průvodce je nyní ve slevě 20%!

Další čtení

X
BRAIN WE ARE

Odebírejte novinky od Brain We Are a buďte v tom s námi!

  • Natáčíme pro vás nové podcasty
  • Pozveme vás na offline akce
  • Společně budeme cvičit a meditovat