Ten nejzajímavější experiment, co tu kdy byl

Co je to být člověkem?

Kde jsou hranice těla? Co utváří mou osobní historii, můj buněčný rodokmen? Jsem fascinovaný, když nad těmito otázkami začnu po večerech přemýšlet. Nejsem totiž tak pevný jak se na první pohled zdá. Ani v čase, ani ve hmotě. Z mého těla se neustále odlupují miliony atomů a letí do vzduchoprázdna. Buňky se občas rozdělí, občas zaniknou, a tak funguji spíše jako taková vícegenerační vila po střety jejich zájmů. Však to mi moc nepomáhá, když přemýšlím nad tím, co mě definuje. Ale co mé myšlenky? Ty mě přeci formují a tvoří Kryštofa Kryštofem! Jenže co když mi do mé mentální bubliny světa někdo vkročí? Můžu ho ignorovat? Co když prostředí formuje to, co si myslím? Nejsou myšlenky jen naším vnitřním osobním experimentem o tom, jak vypadá svět tam venku? Samé otázky, o kterých by se dalo polemizovat hodiny.. Ale co vedlo k tomu, že si takové otázky můžu klást? Co vedlo k tomu, že se dívám na svět z výšky dvou metrů a jediné, co mi podpírá mozek, je obrovský nános buněk pod ním?

Má osobní historie..

Ještě před 600 miliony let jsem existoval ve formě jedné buňky. Organismu, který neměl o tolik jiné cíle, než já dnes. Přežít, mít nějaký sex a co nejlépe vyzrát na okolní podmínky. Jenže takový organismus neustále chtějí sežrat jiné organismy. A tak se má milá buňka čirou náhodou shlukla s dalšími buňkami do jedné koalice. A najednou zjistily, že se jim tím světem pluje nějak lépe. A tak se v jeden moment spousta buněk začala vzdávat své vlastní autonomie a nezávislosti ve prospěch celku. Protože jako synchronizovaný celek nejen že mají šanci víc jíst a přežít, ale i  předat svůj „druh“ do další generace v čase. A tak se shluky buněk stávaly většími a většími. A každá jednotka kdykoliv mohla vyhlásit vlastní nezávislost na ostatních. Jen by jí to k ničemu nebylo. Nejen, že by tím poškodila celý nový organismus, ale sama by měla pramálo šancí na přežití ve světě, který už teď formují shluky buněk. Tomu se říká pokrok. Nebo evoluce chcete-li. Taková má buňka tedy v tichosti a pokorně spoluexistovala v mnohobuněčném organismu, kde zastávala roli, která jí byla přidělena a bez níž by se neobešla žádná jiná buňka v tom organismu. A tak se nastartoval milionový cyklus, kdy shluky buněk umíraly a rodily se nové a s každou generací se zase o kousek zlepšovaly a zvětšovaly. A najednou se stalo, že ta jedna buňka na začátku, co se rozdělila a přidala k ostatním, má po světě miliardy miliard miliard potomků, co teď běhají v roztodivných tvarech dinosaurů, velryb, anebo se jen tak kymácejí ve větru v podobě sekvojí a borovic. Najednou se potomci té buňky začaly postupně zmocňovat světa. Z Vesmíru by to vypadalo asi jako rozlézající se plíseň po kusu šutru uprostřed ničeho. Ale taková plíseň je zatím nezničitelná. Překonala celou řadu vymírání, kdy vymizely civilizace buněk dinosaurů, ale i přehnaně velikých slonů. Inteligence buněk se poté přesunula do zcela nenápadné a zranitelné formy – člověka. Z plísně po celé planetě tak začal povstávat tvor, který se rozhodl využít veškerého potenciálu, který se ve hmotě skrývá. Populace buněk se zformovaly do takových rozměrů, které daly vzniknout vyšší úrovni vědomí a to – vědomí sebe sama a světa kolem.

Člověk tak díky svým buňkám chápe fyziku, uvědomuje si svou pozici ve Vesmíru, ale i mezi ostatními organismy. Zdá se ale, že stále nechápe, že jeho shluk buněk je ze stejných buněk jako vše kolem něj. Že ona civilizace lidských buněk existuje jen díky cyklům, které se budovaly s ostatními civilizacemi buněk stromů a veškerého okolí po miliony a miliony let a jsou na nich závislé. Člověk je tak jen výběžkem z té plísně, která se zjevila před miliardami let a stejně jako vyrostl, může i zaniknout. Onou plísní je ve skutečnosti život, který osídlil i samotný Vesmír v roztodivných mikroskopických formách. Organické molekuly, co plují prostorem. A já si nyní uvědomuji, jak složitá organická bytost plná buněk a molekul jsem. Jak jsem přirostlý k oné plísni života a že jsem nespadl odnikud jinud. A že i když má osoba nebo celé lidské pokolení vymře, ta plíseň si pravděpodobně poradí a bude hledat nové a nové způsoby až do dob, kdy se Země přiblíží Slunci natolik, že vše živé bude sežehnuto na popel.

Vědomí v mém osobním shluku buněk není to, co mě pozdvihá nad ostatní shluky buněk všech organismů, ale to, co mě s nimi spojuje. To, co díky nim vzniklo a co z nich samotných vyvstává. Že je jen výsledkem nepochopitelné složitosti a překrásné komplexnosti života a evoluce. A tvoří tak složitou mapu, že v sobě dokáže otisknout nejen svou vlastní vnitřní komplexitu, ale i onu složitost okolního světa. Že vynalezne systém fyziky a matematiky, aby do sebe nasál  víc z toho okolního světa a postupně ho hltal do své mysli. A když se povznesu za ten vlastní shluk buněk do jiných, zdánlivě cizích, zjistím, že nás pojí víc věcí, než odlišuje. Že naše těla jsou vystavena na stejných biochemických cyklech, které jsou až moc dobré na to, abychom si každý vymýšleli své vlastní. Že jsme továrnou na organické molekuly a energii. A v každém tom procesu vznikají odpadní látky, které nepotřebujeme. Tak je vyšleme do vzduchoprázdna, kde si je sezobne zase někdo jiný, protože jsou pro něj nepostradatelné. Život se naučil využívat všechny zdroje na planetě, a tak každý atom, který do světa vyšleme, se bezprostředně zařadí do toho obrovského cyklu. Jednou jsme se ocitli v krajině života, kde je vše propojené se vším. Je to proces, děj, příběh, který se neustále opakuje v jeho menších kolotočích. A pokud nezanikne jako celek, bude v něm existence lidstva, ale i každého člověka navždy otisknuta jako stopa na Měsíci.

Image result for transhumanism

V systému, který se stává neustále více inteligentním a propojeným je složité předpovídat, co se stane za 10 let. Život je čím dál více citlivý na změny, které působíme a s naší technologií a výpočetním výkonem bohů se každá taková změna téměř ihned projeví celoplošně. Je to jako v lidském těle, které musí inteligentně spolupracovat na všech jeho částech. Protože nefunkční jedna část by mohla zahubit celý organismus. A tak, i když o tom naše vědomí vůbec nic netuší, tělo se snaží neustále spolupracovat a držet pohromadě všechny své části. Snaží se rozdělovat rovnoměrně energii podle toho, kdo jí kolik potřebuje, a tak předcházet konfliktu, který vzniká tehdy, kdy jí někdo má přespříliš, nebo naopak postrádá i tu základní pro existenci. Jak bude život existovat za 10, 100, 1000 let? Vzdáme se jako jedinci vlastní autonomie ve prospěch celku, jako to udělaly už naše buňky v minulosti? Nastavíme lepší systém spolupráce? Nebo nám taková moc není souzena a vrhneme se vlastními silami do světa našich předků do jeskyní či oceánů znovu jako jednobuněčné organismy? To jsou samé otázky. Jisté je podle mě ale jedno. Že život jakkoliv inteligentní je schopný si poradit se sebou samotným. A třeba i s formou tak extrémní, jako je člověk. Z toho, co nás historie a biologie učí, člověk je zatím ten nejzajímavější experiment, který zde kdy probíhal. A v silách života i člověka je, aby pokračoval ještě dlouho do budoucnosti. Druhým scénářem by pak byly ony jednobuněčné organismy v oceánu, které hledají způsoby, jak se naučit zase jednou znovu spolupracovat. A najít společnou řeč jim může trvat pekelně dlouho. Kdežto nám stačí se zamyslet nad vlastními slovy a činy. A tak osobní historie mého shluku buněk po čtyřech miliardách let nekončí, ale pokračuje v nepředpověditelném ději i zítra. A já se navíc můžu ptát. Budu lepší nebo horší verzí sebe sama? Uvidíme..


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podpořte nás

Instagram Feed

Something is wrong.
Instagram token error.
Load More